ČESKÁ PREMIÉRA

Odkud přichází temnota? Ze stínů? Plíží se tiše z lesů a míří k lidským obydlím? Odkud přichází zlo? Také ze stínů? I ono se odtamtud, stejně jako temnota, vkrádá k lidským obydlím?

Inscenace vychází ze skutečných příběhů tří mladých lidí, kteří vyrůstali v Československu ve 30. letech 20. století. Vytvořili jsme ji jako vzkaz pro nás všechny, kteří jsme 25 let pracovali, žili a dýchali v divadelním kolektivu jménem NIE.

V době premiéry naší první inscenace, v srpnu 2001, nebyli ještě někteří ze současných členů souboru na světě. Inscenace se jmenovala Dlouhá cesta domů a šlo o dramatizaci krátké zprávy z novin. Chtěli jsme na jeviště přenést příběh člověka, žijícího v přelomové době, kdy se zdálo, že svět se vydává správným směrem.

Dnešní doba je velmi odlišná, co se ale nezměnilo, je náš způsob vyprávění – ve třech příbězích, které s vámi chceme sdílet, klademe důraz na humor i zcizovaní, které nám pomáhají otevírat obtížná témata, na charakterní herectví a živou hudbu.

Slovo „můra“ má prastaré kořeny, pochází z doby, kdy Slované věřili, že svět je plný démonů a duchů. Jednou z těchto nadpřirozených bytostí byla Mory, později Můra. Byl to noční tvor, duše zemřelého, která nedošla klidu a v noci si sedala spícím lidem na hruď a tlačila je. Můra tím měla dotyčného varovat před nebezpečím. Samotné jméno je odvozené právě od této činnosti – tlačení nebo mačkání. Indoevropský kořen mer- znamenající „mačkat“ nebo „třít“ lze najít nejen ve slovanských jazycích, ale například i v anglickém slově mare (později nightmare – noční můra) nebo v norském výrazu pro noční můru – mareritt.

Ti, kdo varují před nebezpečím, většinou nebývají příliš oblíbení. Už v předkřesťanských dobách muži věřili, že za nepokoje mohou ženští duchové. Proto bývala můra často zobrazována jako žena. V novějších interpretacích, vycházejících z norské Ságy o Ynglinzích, je zřejmé, že ženy bývaly první, kdo varoval před nebezpečím a pomáhaly společenství směřovat k lepší budoucnosti.